555

Co toto číslo znamená? Zkusím napovědět ukázkou jednoho textu: „Z Cách jsme potom dále jeli do města, zvaného Neusse, které také náleží biskupovi kolínskému. Město poctilo pana Lva vínem. Mají tam nádherný ženský klášter a nejkrásnější jeptišky, jaké jsem kdy viděl. V kostele jsme tam viděli také lebku sv. Quirina. Dali nám z ní píti. Do toho kláštera se přijímají jenom šlechtičny a mohou z něho odejít a provdat se. Abatyše pozvala pana Lva a uspořádala pro něho krásný tanec v klášteře. Jeptišky byly ozdobeny velmi krásnými šaty a uměly nejpůvabnější tance. Každá má svého sluhu, který jí slouží, a žijí si po své libosti. Opravdu mohu říci, že jsem nikdy v životě neviděl tolik hezkých žen v žádném klášteře.“

Ti sečtělejší z Vás již jistě poznali. Ano jedná se o text u nás nejstaršího dochovaného cestopisu deníku rytíře Václava Šaška z Bířkova, doplněného výňatky ze zápisu Gabriela Tetzla. Tento deník popisuje cesty pana Lva z Rožmitála po střední a západní Evropě v letech 1465 – 1467 ve službách Jiříka krále s jeho mírovým poselstvím. Cestopis byl předlohou práce Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa.

A dnes je tomu právě 555 let, kdy 25. 11. 1465 vyjelo z Blatné poselstvo krále Jiřího z Poděbrad na zmíněnou cestu. A jak píše Oldřich z Dehnic: „Poselstvo tvořili urození páni Jaroslav Lev z Rožmitálu, sezením na Blatné, jenž ono poselstvo povede, Jan Žehrovský z Kolovrat, Burian ze Švamberka, Bořita z Martinic, vladykové Kovarský a Pětipeský, rytíř Václav Šašek z Bířkova, jenž stejně jak mečem i perem dobře vládne a po něm i mnozí další. Celkem čtyřicet mužů, pánů, rytířů, jejich zbrojných a sloužících, a v neposlední řadě i muzikantů, též jakýsi Kraffenberg, který Pánům měl v Němcích překládati, celkem pak dvaapadesát koní, cestovních, i k turnajům určených, soumarů nákladních a konečně komorní vůz, plný zásob a vzácných darů. A nad tím vším vztyčená kopí a vlající praporce všech zúčastněných pánů korouhevních.“

Poselstvo směřovalo do Plzně, kde se k němu připojilo ještě několik rytířů, kteří vyjeli z Prahy 26. 11. 1465. Panu Lvovi z Rožmitálu předali nejen glejt královnou Johanou vyhotovený, ale i průvodní list, který pro něj dal sepsat císař Fridrich. „Ten ve svém listu pana Lva z Rožmitálu a z Blatné nazval přítelem svým a milovaným věrným svatého císařství našeho“, pokračuje Oldřich z Dehnic.

Panu Lvovi byly též předány instrukce k cestě od Jiřího z Poděbrad a návrh mírové smlouvy, který měl projednat na dvorech evropských panovníků.

O mírové smlouvě psát nebudu, byla popsána mnohokráte a na internetu o ní najdete informací v množství větším než velkém. Tenhle článek má být o 555 výročí cesty, která měla pro smlouvu získat evropské panovníky. Velmi mne zaujal jmenovaný cestopis, který cestu značně podrobně mapuje. Problém ale při jeho čtení je v tom, že se do popisu docela zamotáte a za nějaký čas se vám přestane dařit sledovat časovou linku a i údaje, kudy všude se výprava ubírala. Napadlo mi, že by nebylo marné pokusit se cestu zpřehlednit. Ukázalo se ale, že o něco takového se pokusit není snadné. Pan rytíř Šašek se nijak moc nezabýval přesným datováním a do toho ještě vnesl zmatek německý kronikář Gabriel Tetzl, který se mnohdy s datací pana rytíře značně rozchází. Inu při různých pitkách z lebek svatých a radovánkách ve zvláštních ženských klášterech, nebezpečí na moři i na souši, kdy šlo mnohdy o život, není divu, že sepisování deníku se zřejmě dělo jaksi hodně dozadu a s chybami. V rekonstrukci dat mi pomáhaly odborné poznámky historiků v knize, kde jsou datace vyvozovány dle popisovaných známých událostí, datací vydávaných glejtů a pod. a samozřejmě nepostradatelná studnice informací – Internet. Chcete-li se tedy do cesty pustit den po dni, tak TADY se můžete na moji práci podívat. Zatím jsem se s tím zpřehledněním dostal až do Portugalska, tedy po kapitolu č. 7. Zbývá ještě dodělat zbývajících 5 kapitol. Snad někdy najdu čas k dokončení. V každém případě tohle zpřehlednění nejlépe využijete při čtení samotného deníku pana Šaška z Bířkova. Vás, kteří deník zatím nečetli, navnadím ještě jednou ukázkou z pera pana rytíře Šaška.

… „Druhého dne po těchto zápasech klál pan Lev na dvoře vévody burgundského s Janem Žehrovským. Srazili se tak žhavou myslí, že pan Lev zlomil své dřevce o prsa pana Jana. Ale žádný z nich nebyl tím ná­razem s koně svržen. A tu poprosil pan Jan našeho pána, aby mu dovolil zlomiti k poctě přihlížejících vznešených paní a panen své dřevce. Když k tomu pan Lev přivolil, pobodl Jan Žehrovský koně ostruhami, namířil dřevcem do zdi, právě pod okno, z něhož se díval vévoda s manželkou a s jinými vévodkyněmi, a vrazil dřevcem do zdi tak prudce, že kůň tím nárazem dosedl na zadek. Někteří z vévodových dvořenínů hned přiběhli a zjišťovali, není-li pan Jan přivázán k sedlu, protože tak prudkým nárazem nespadl s koně.

Tu však pan Jan pobodl koně po druhé a dřevce zlomil, vůbec nijak se při tom nezraniv. Bylo to poklá­dáno za veliký div, neboť u nich je zvykem, utkávati se v kolbách vždycky tak, že mezi jezdci je postavena přehrádka. Přemnozí lidé chodili potom denně na to místo a povídali si, že pan Jan není z toho pokolení lidí, které teď žije na zemi, nýbrž z pokolení dávných obrů.“

Ukázky jsou z vydání cestopisu v knize Ve službách Jiříka krále, kterou vydal Evropský literární klub v Praze dne 1. května 1940. 1. ukázka str. 42 a druhá ukázka ze str. 51, deníku Václava Šaška z Bířkova.

 * *

CONSERVATOR PACIS PER TOTUM IMPERIUM
561, 556, 555 a 554 let
aneb s velkým časovým předstihem před naším vstupem do Evropské unie a naší utěšenou současností

Co se pod uvedenými čísly v titulku skrývá? Jedná se o výročí vázající se k roku 2019, kdy si připomínáme 15 let od našeho přijetí do Evropské unie. Jednotlivá výročí spojuje jméno velmi pozoruhodné osobnosti, a to českého krále Jiřího z Poděbrad.

Letos v březnu uplynulo a v měsíci květnu uplyne 561 let od zajímavé události, kdy byl 2. března 1458 zvolen 18. českým králem český šlechtic z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad a dne 7. května téhož roku slavnostně korunován v katedrále sv. Víta. Na trůn se tak dostává velmi netradičně, poprvé a naposledy v našich dějinách, panovník mimo královské dynastie. Loňské kulaté 560. výročí Jiřího korunovace bylo ostatně na naše poměry připomenuto poměrně výrazně.

Ta druhá událost, od které letos uplyne 556 let nebyla naopak v loňském roce připomenuta vůbec, nebo jsem její připomenutí nezaznamenal, ač od ní vloni uplynulo magických 555 let. Tak třeba se tak stane letos v souvislosti s halasným připomínáním 15 let našeho vstupu do EU. A čeho se uvedená čtyři výročí týkají? Velmi zajímavé iniciativy českého krále Jiřího z Poděbrad, která se EU velmi dotýká a nejen ji, jak si uvedeme níže.

Celý článek si můžete přečíst ZDE

 * *

Vrátit či nevrátit pomník Radeckého na Malostranské náměstí?

Osobně jsem přesvědčen, že nevrátit. Proč si to myslím, jsem zdůvodnil v jednom článku, na který dávám níže odkaz. K uvedenému názoru jsem se dopracoval úvahou, že nelze jen hodnotit uměleckou stránku pomníku, což je nejčastější argument pro navrácení, ale je nutné zvážit koho pomník představuje. Aby to bylo zřejmější porovnal jsem dvě osobnosti stejného řemesla a to Laudona a Radackého.

Článek si můžete přečíst ZDE

* *

Pocta české a polské královně Elišce Přemyslovně

Jsou tomu již čtyři roky, co se v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR konal seminář (v r. 2014) s názvem uvedeným v titulku. Seminář inicioval tehdejší poslanec PaedDr. Augustin Karel Andrle Sylor a sešla se zde řada příspěvků věnující se Elišce Přemyslovně, které byly předneseny jejich autory. O příspěvek do diskuse byl požádán i prezident Edukativní společnosti, který jako filmový dokumentarista se na Elišku Přemyslovnu podíval z poněkud jiného úhlu pohledu. Jeho příspěvek si můžete přečíst ZDE. (Na dokončení článku se pracuje.)

* *

Jak se umělecká komise zamilovala do sochy básníka

Jistě všichni znáte nádherné dílo sochaře Myslbeka – sochu Karla Hynka Máchy na Petříně v Praze, u které si dávají dostaveníčko milenci na 1. máje. Přečtěte si zajímavý příběh, jak se socha vlastně na Petřín dostala.

Příběh najdete ZDE 

* *

Marchegg 22. 6. 2018 – odhalení sochy Přemyslu II. Otakarovi – zakladateli města

V pátek 22. června 2018 byla v Marchegu (bez jakéhokoliv zájmu českých médií) slavnostně odhalena socha Přemysla II. Otakara, který město založil po vítězné bitvě u Kressenbrunnu, kde na hlavu porazil uherského krále Bélu IV. První písemná zmínka o městě a kostele sv. Markéty v něm je z roku 1268, kdy Přemysl Otakar odevzdal patronátní práva k tomuto městu řádu Johanitů. Od tohoto roku město počítá svůj vznik.

Realizaci sochy inicioval spolek Veřejnost vlasti (dnes bez viditelné činnosti) a to cca v roce 2013 a měla původně stát na Pražském hradě. Od období námětu Edukativní společnost spolupracovala na jeho prosazení a angažovala se při jednání o určení místa sochy pro její realizaci. Několikrát jednal prezident ES v pověření spolku Veřejnosti vlasti s kanceláří prezidenta i s hradními památkáři. Kancelář dokonce vytipovala několik míst, kde by socha mohla být umístěna, ale hradní památkáři nakonec zcela absurdně umístění sochy Přemysla II. Otakara na Hradě odmítli. Od samého začátku této iniciativy byl spolkem Veřejnost vlasti určen k realizaci sochy vynikající umělec sochař Petr Císařovský, který vypracoval její první návrh – viz ZDE. Jak je na záběrech patrné, koncept sochy, který vytvořil, je téměř shodný se současným provedením sochy jejím autorem.
Edukativní společnost poté, pro své jiné projekty, iniciativu pro postavení sochy přestala sledovat. Nicméně s Petrem Císařovským ES již spolupracovala na jiném projektu a to na Zvelebení hrobu Bedřicha Smetany.

Po odmítnutí sochy hradními památkáři se iniciativy realizace sochy ujal spolek Pomník zakladatele měst z Vysokého Mýta, který měl již zkušenost s realizací sochy krále, kdy jako první postavil Přemyslovi II. Otakarovi sochu na veřejném prostranství a to přímo ve Vysokém Mýtě (odhalena byla v září 2012). Iniciativou bývalého poslance Augustina Andrleho se povedlo získat prostředky na realizaci sochy Petra Císařovského. menší částkou přispěl Kraj Vysočina a největší Vít Bárta – ten přispěl i na první sochu Přemysla II. Otakara ve Vysokém Mýtu. Ministerstvo kultury, ač přislíbilo finančně přispět, nakonec nedalo ani korunu. Záštitu pro realizaci sochy poskytl předseda Senátu PČR Milan Štěch. S myšlenkou umístit sochu do Marcheggu přišel PhDr. Petr Skácel (krajan dlouhodobě žijící v tomto městě), který na jejím umístění tři roky usilovně pracoval. Kraj Vysočina, který má s Dolním Rakouskem partnerskou smlouvu, tuto myšlenku podpořil. Vedení města s umístěním sochy svého zakladatele rádo souhlasilo. Místo, které bylo pro sochu zvoleno, bylo určeno vedle památné lípy, kterou zde zasadil císař František Josef I. Níže se můžete na sochu Přemysla II. Otakara v Marcheggu podívat na snímcích autora sochy. Socha je celá vykována ze železa se zlatými atributy, jak jinak, když jde o krále železného a zlatého, že! Po Vysokém Mýtu a Českých Budějovicích se tak jedná o třetí sochu tohoto slavného českého krále umístěnou na veřejném prostranství, a to za celou dobu 740 let po smrti krále.

Zde si můžete přečíst lehce nahozené hodnocení sochy kunsthistoričkou PhDr. Vladimírou Koubovou, která je také uznávanou znalkyní středověké ikonografie (hodnocení je zatím jen pod dojmem viděných fotografií – s hlubším hodnocením paní doktorka přijde, až sochu uvidí přímo na místě):

Tak konečně krásná a důstojná socha Přemysla II. Nikoli kýč, ale velké a neprovinční, skutečně sochařské umělecké dílo jako památník velkému a neprovinčnímu králi. Dojímá mne také ta lípa v pozadí, tvořící symbolickou kulisu déle než staletí,  jakoby očekávající událost osazení tohoto pomníku. Lípa je symbolem keltských kněžek u studní vázaných k léčbě žen – zajištění plodnosti, pokračování kněžského rodu. Byly protějškem mužských druidů, ke kterým patří dub. Ten ovšem je spojen též s lidskými obětmi. Bójové v Boemii i po příchodu Slovanů zůstali, ti převzali jejich posvátná místa s tradicemi (silou – božským El) i názvy, i jejich geny. Lýkové střevíce Přemysla Oráče byly z lýka lípy – možná lze doložit. Když Karel IV. trval v Korunovační řádu na uplatnění tohoto symbolu v jeho rámci, nebylo to jen proto, aby poukázal na původ z orajícího lidu obutého do lýkových střevíců prostého lidu, ale též právě  z keltů-Boemů v botách z posvátného a léčivého, zlé duchy zahánějícího stromu,  a tedy  své matky, dědičky kněžny Libuše – keltské kněžky. Elysabeth de Boéme ovšem mohla mít i „staré“, „kouzelné“ zasvěcení, jehož tradice se uchovala v klášteře sv. Jiří, kde byla vychována. Klášter je na místě „pohanského“ božiště – v jeho  podzemí je jakýsi kámen – nastolovací(?), mluvící, když je schopen odmítnout křikem nepravého vládce země, jak zní pověsti? U toho kamene se prý senzibilové dostávají do transu. Franz Josef I. toto věděl? Sázel právě lípu jako keltskou či omylem huráslovanství 19. století jako slovanskou?

Napište, prosíme, případně do komentářů, jak se líbí socha vám.